Tieto čítame

Dnes píše Tomáš Weiss.

Kdepak čtení na dece! Nedávno to nejen za sebe přesně pojmenoval profesor české literatury Petr A. Bílek: v mládí to prý dvakrát, třikrát vyzkoušel, ale nejde to. Každou chvíli vás vyruší nějaký hmyz, foukající vítr vám obrací stránky, slunce svítí tak, že vidíte bílé stránky, terén vás tlačí a vůbec…

Vytáhl jsem si (ne na deku, ale do vany – taky specifické místo čtecí) Zápisník F.X. Šaldy z let 1936 -1937, tedy těsně před kritikovou smrtí. A čtu tam: „Namítnete mi: Chce to talent! Nemáš-li ho, nedá se nic dělat. Mýlíte se jako obyčejně, dobrodinečkové. Ovšem, že veliké nadání, ale také veliká píle, ďábelský training je ten Thomas Wolfe. Neboť ten muž píše zcela jinak než naši lidé. Vychrlí ze sebe hustý, nepřeberný proud životně básnických postřehů, obrazů, metafor, a z nich škrtá, tj. zhušťuje ještě víc. Náš romanopisec vede si pravidlem metodou opačnou. Napíše něco dosti hubeného a vyčichlého a do toho přidává, vpisuje jiné věty, obyčejně stejné kvality.“ Šalda byl přísňák, ale má pravdu. Jasně, že se netýká jen zrovna naší literatury, ale obecně platí: nemyslete autoři, že jsou vaše věty neměnné a připraveny k tesání - proboha škrtejte, škrtejte!

Dobře autorsky i redaktorsky opracovaný je myslím Román pro pitomce Lukáše Balabána. Patnáct let po předčasné smrti svého otce Jana vydává čtyřicetiletý syn text, kde rekapituluje dosavadní život s otevřeností a kolmou upřímností. Bez servítků se vypořádává s romantikou básníků, Ostravy a alkoholu. Jeho pohled na spisovatelské bardy, včetně jeho otce, zevnitř a na živé maso, je někdy bolestivý. Něco na tom je, že člověk nemá nikdy chtít poznat své hrdiny zblízka. Přesto – s chutí a vášní přečtená dobře napsaná a nerozkecaná kniha.

A ještě jednou potomek slavného a jeho kniha. Cecílie Jílková se podle jména nezdá, ale je to jedno z dětí Ludvíka Vaculíka. Tento nezaměnitelný český spisovatel, vyčnívající i odvážný, si ke své původní rodině s manželkou a třemi syny, pořídil ještě rodinu druhou – s partnerkou a také spisovatelkou Lenkou Procházkovou a dvěma dětmi – Cecílií a Josefem. Cecílie Jílková teď, deset let od otcovi smrti, vydala knihu s názvem Otec Bůh a matka Láska. Jako partner a otec byl Ludvík Vaculík ne úplně splavný. A nejde jen o zvláštní představu, že rodinná bigamie je něco, co můžou všichni zúčastnění v klidu žít, když jemu, Ludvíkovi, je v tom tak nějak dobře a kompletně. Cecílie představuje několik „výchovných“ portrétů svého otce a člověk doufá, že snad i trochu přehání. Hezký obrázek to tedy není. Druhou linií vzpomínkové knihy, která ale, zcela bez diskuze, s tou první souvisí, je drogová závislost hlavní hrdinky. Nakonec ji zvládla. Aby nedošlo k nedorozumění – nejde o knihu drbů a pofňukávání. Je to kniha živá, bolavá, ale vlastně taky ne jednostranná a zákeřná. Vaculík otec není jen čistá tragédie, a matka Láska taky není samá sladkost. Rodiny ostatně bývají riskantní podniky – a když se poskládají z umělců, bývá to často spíš Pearl Harbor než idyla.

Sáhl jsem po knize, která měla na obálce vytištěno Bookerova cena. Jmenuje se Orbity, na psala ji anglická spisovatelka Samantha Harvey a tu Bookerovku dostala v roce 2024. Šestice astronautů obíhá jeden den kolem Země. Všichni při pobytu v kosmu a při pohledu na naši planetu musí nějak změnit perspektivu svého vidění světa a svých pozemských starostí. Někteří zažívají ve vesmíru zvláštní euforii, pocity štěstí a klidu. Je vlastně člověk po takovém zážitku schopný vrátit se zpátky do svého předchozího života?

Nikoliv literárním, ale filozofický jazykem, řeší Pohled odnikud americký filozof Thomas Nagel. Člověk to opravdu nemá snadné. Zvlášť, pokud se rozhodne, že nebude redukovat svoje bytí ani na objektivní, ani na subjektivní perspektivu. Protože obojí se zdá být předčasným útěkem před sebou samým. Jak spojit naše vnitřní vědomí svobody s vnějším pohledem, z něhož se naše činy jeví jen jako součást proudu událostí ve světě?  A další otázky jako problém mysli a těla, svobody a smyslu života, ale i skepticismu, objektivity hodnot nebo poměru morálky k dobrému životu. Z mého pohledu jde o typické čtení na léto – čtení, které potřebuje čas, klid a delší soustředění. A blízkost vodního zdroje, až se vám začne z hlavy kouřit.

A nakonec nabídky jedna dětsko-dospělácká. Držitel ceny Litera za Knihu roku Jan A. Pitínský napsal dědečkovskou knihu pro vnoučata Olívie si vyskakuje. A protože je to Pitínský, je to jazykově bujaré a dějově značně nestandartní. Děda Moučka by nejraději dlouho spal a pak se nějak nenápadně vytratil do hospody na pívo. Jenže malá Olívie je jako stíhačka, otevře mu životní únavou sevřená víčka a už vymýšlí, na co by si mohli hrát. A Moučkovi se ze začátku nechce, ale protože je v něm přece jen pod několika nátěry a tapetami malý kluk, nakonec se do toho i onoho s Olívií pustí na plný dobrodružný elán. Nádherný, pro děti i dospělého chutný text. Vyzkoušeno na živých tvorech. Funguje to!
 

Tomáš Weiss, medziknihami.sk